Vnitřní a vnější rekonstrukce jazyka

Metodu vnitřní rekonstrukce nelze dost dobře oddělit od metody vnější rekonstrukce. Obě se totiž vzájemně doplňují. V zásadě jde o to, že metodou vnitřní rekonstrukce se soustředíme především na materiál v rámci konkrétního jazyka a na jeho základě se snažíme postulovat hypotézy o starším stádiu tohoto jazyka, zatímco vnější rekonstrukce se zabývá srovnáváním s jinými příbuznými jazyky a umožňuje nám pak tyto hypotézy potvrdit či vyvrátit. Podívejme se, jak lze postupovat například v češtině.

Vnitřní rekonstrukce

Jistě si mnozí čtenáři všimli, že při skloňování podstatných jmen často dochází k prapodivným změnám v hláskách, z nichž se skládají (některé z těchto změn jsou zastřeny českým pravopisem, který není zcela fonetický, a tak vždy uvádíme výslovnost jednotlivých tvarů v IPA). Jako příklad poslouží srovnání tvarů s tvary substantiv vzoru žena.

(A tohle je jen taková poznámka.)